Velký holky nepláčou

Už jste někdy viděli dítě, které spadne z kola, začne křičet, jak když ho na nože berou, a za pár minut jede dál? Nebo malé dítě, kterého naštve, že už nemůže další kopeček zmrzliny, padne na náměstí na zem, vztek jím cloumá a za dvě minuty je po všem? Nebo dítě, které pod stromeček nedostalo vysněnou hračku, pláče žalem a za chvilku už si hraje s něčím jiným...?

Možná, že jste to štěstí neměli... protože většinou těm dětem do toho vstoupí ,,vyšší síla dospěláka" a jejich přirozený proud emocí zastaví. Ale možná, že jste někdo měl to štěstí a takovou scénu jste zažili na vlastní kůži s vlastními dětmi a nebo ji mohli pozorovat:

Něco se dítěti stane, přijde nával bouřlivých emocí, které začnou volně proudit ven (a všímejte si, nejsou na nikoho namířené!!! jdou prostě ven) a za chvilku je po všem.

Pro malé děti je naprosto přirozené, puštět své emoce ven - všechny. Do té doby, než jim to stopneme.

,,Neřvi!" ,,Až se budeš chovat normálně, tak se vrať!" ,,Jestli okamžitě nepřestaneš brečet, tak zavolám čerty/nebo Tě tu nechám." ,,Ty brečíš kvůli takové kravině?" ,,Vždyť se nic nestalo, tak nebul!" ,,Tak Ty jsi dostal tolik krásných hraček a stejně jsi nespokojený - to je teda vděk. To příště asi nedostaneš nic a bude."

,,Ale no tak, kluci/velký holky nepláčou."

No právě...

Už jsme se tak naučili strategii potlačení/neuznání/odsunutí emocí, že jsou lidi, kteří už ani nedovedou plakat nebo skutečně projevit vztek, nebo dát ven svou bolest, nebo se smát na celé kolo, až pláčou smíchy... Oploštili jsme se... abychom se zachránili, když jsme byli dětmi... aby nás dospěláci měli rádi a neopustili nás. Nenechali nás na pospas světu. Abychom byli hodné holky a hodní kluci.

A teď si představte, že na ulici potkáte dospěláka a vedle řvoucí dítě. A ten dospělák tam prostě ,,jenom" je. Plnou pozorností s dítětem. Se soucitem, že to, co dítě prožívá, je pro něj ,,velké". Že nic není teď důležitější než uznat to, co dítě prožívá. Že když si dovolí (když mu to dovolíme), aby to všechno šlo ven, uleví se mu. A nepotáhne si to dál... Představte si, že ten dospělák se na něj dívá a učí se :)

Nebo situace se stromečkem. Dítě je nešťastné, že nedostalo, co si přálo. A rodič tam s tím dítětem prostě ,,jenom" je. Se svou plnou pozorností a pochopením. S otevřeností k tomu, aby si dítě prožilo, co právě prožívá. Dospělý je tam svou plnou vnitřní chápající silou. Nebere si to osobně. Není to emoce namířená na něj. Je to emoce, která potřebuje být viděna a uznána.

Ano, chápu, namítnete, že jsou situace, kdy si to nemůžete dovolit. Možná to tak je a možná ne. To víme každý nejlépe sám. Nebo si to možná nemůžeme dovolit, protože to sami neumíme a máme prostě jenom strach... ,, Co řeknou ostatní? Jak se na mě budou koukat? To budu vypadat, že jsem špatný rodič..."

A teď si představte sebe, že procházíte Vy sami opravdu něčím hodně náročným - cítíte silnou emoci, která chce ven... A vy ji to nedovolíte. Držíte si ji zuby nehty. Co se s ní stane? Kdy a kde vyleze? Kam se usadí?

A je nebo je tam s Vámi někdo, kdo říká: ,,Nebreč, to bude dobrý." ,,Ale prosím Tě, taková blbost..." a tak podobně.

A jiná situace - cítíte opravdu silnou emoci... a Vy ji necháte, aby tady byla. Pustíte ji ven. Ne na někoho dalšího, ale prostě ven. Bez obviňování druhého nebo sebe. Něco nám ji spustilo, emoce je tady a může ven. Volně proudí ven tak dlouho, dokud potřebuje... Bolí to, je to nepříjemný, máte strach... možná vylézá i něco, co s danou situací nemá nic společného, ale konečně dovolíte, aby ,,to" mohlo jít všechno ven. Všechno...

(Často lidé sdílejí, že se jim stalo něco opravdu náročného a oni si konečně dovolili třeba plakat. A plakali možná dva týdny v kuse - jak kdyby vyplakávali vše, co si v sobě nosili už dlouho a konečně se to mohlo uvolnit a jít ven.)

A když je tam s Vámi někdo další...? Ten tam je. Svou plnou chápající pozorností. Je tam s Vámi - plně přítomný. Vy ho neobviňujete a on si to nebere osobně. Vy jste v emoci a on tam je, aby tím prošel s Vámi. Je to skutečná podpora - přijímající, chápající a plná soucitu.

Je to síla, když si dovolíme skutečně cítit.

Je to síla, jak se navzájem můžeme podpořit v tom, když procházíme něčím krásným i náročným.

Je to síla, když to dovolíme dětem.

Pak se mohou dít zázraky.