Počkej chvíli, (prosím)...
Počkej chvíli, (prosím)...
Jsou Vám tyhle situace také povědomé?
Sedíte společně vy a vaše děti u večeře a pípne/zazvoní telefon - zvedáte se od stolu a jdete se podívat, kdo píše/popř. zvedáte telefon...
Sedíte u počítače třeba už takovou hodinku nebo dvě a dítě za Vámi opakovaně chodí, jestli byste si s ním nešli hrát/nepomohli mu postavit věž z Lega/nekoukli s ním na pohádku/pomohli mu vyřešit spor se sourozencem... Počkej chvíli, (prosím)...
Máte hodně pracovních povinností - musíte být tam a tam, setkat se s tím a tím, dojet, vyřídit, zajistit - a dítě se Vás ptá, jestli spolu půjdete ven... Někdy jindy, jo? Teď nemůžu...
Dítě na Vás stále mluví, a vy mu nějak odpovídáte během toho, co si čtete zprávy/příspěvky/maily na telefonu.
Vedete nekonečný rozhovor s kamarádkou/kamarádem, během kterého musíte několikrát usměrnit dítě, aby chvilku počkalo.
Vaše dítě má besídku ve škole, ale vy máte důležité obchodní jednání, tak se jí nemůžete zúčastnit...
Vaše dítě vyrobilo ten ,,nejkrásnější" vánoční svícínek na světě a chce Vám ho ukázat a vy zrovna potřebujete ještě vyřídit tenhle hovor...
Vaše dítě chce prostě jenom obejmou nebo pochovat, ale ještě potřebuju naskládat to nádobí do myčky, aby tady tak nestrašilo na té lince... Až uklidím to nádobí, jo? (Ale pak se na to tak nějak zapomene...)
Vaše dítě chce být prostě jen chvilku s Vámi, ale ještě musíte...
A dítě...?
To pomalu ale jistě začíná chápat, že možná všechna ta práce, vaření, úklid, kamarádi, telefon... že možná tohle všechno je mnohem důležitější než je ono samo...
Že až uvařím, vyperu, odpovím na důležité maily, udělám tuhle a tamtu práci, tak pak na něj bude třeba trochu času... třeba...
A pak tyhle děti vyrostou... a my jsme překvapení, že se ani nestaví na čaj, každý rok zapomenou na naše narozeniny, když už přijedou, tak zase někam spěchají... jak kdyby na nás neměli ani chvilku čas...
Jsou Vám tyhle situace také povědomé?
Mně ano... Vím, že ani jedna ze situací není černobílá, že někdy zkrátka potřebujeme (a to nutně) čas jenom sami pro sebe (své partnery, koníčky, kamarády), někdy prostě musíme zaplatit složenku, nebo uvařit večeři... že někdy je v pořádku, aby dítě chvilku počkalo... někdy určitě ano... ale je tomu tak opravdu vždy?
Není něco, co by vlastně mohlo chvilku počkat?
Není činnost, kterou můžeme odložit na čas, kdy jsme sami a děti jsou v postýlkách, ve škole, školce...?
Není náhodou nějaká práce odložitelná? Nelze pracovní schůzku přesunou na jindy, když má dítě ve škole besídku?
Nejsou náhodou chvíle, kdy jsme cítili, že tam pro nás máma a táta, babi, děda... to na co nejraději vzpomínáme? Nejsou to náhodou ty nejdůležitější chvíle?
A až se děti stanou dospělými a my ještě více dospělými, možná až starými... není náhodou uvědomí toho, že jsme nakonec věnovali více pozornosti chalupě, práci, ostatním to, co nás nejvíce bolí... o to víc, že čas už nemůžeme vzít zpět...?
Steve Jobs jednou prý řekl, že "ty nejlepší věci ho nestály žádné peníze a to nejcennější, co máme, je náš čas."
...a nejspíše všichni tušíme, že je téměř vždy na nás, jak s ním naložíme...
Pokojný adventní čas nám všem...