I když to fakt bolí, vidět dítě, jak ho to bolí…

I když to fakt bolí vidět dítě, jak ho to bolí...

Byly jsme s holkama v Bologni. Měla jsem báječný plán, jak projdeme baziliky, mrkneme na věž, dáme si zmrzlinu, pizzu, okoukneme nejstarší univerzitu v Evropě, budeme se toulat historickýma italskýma uličkama. Načetla jsem si legendami opředená místa...

Vše šlo podle plánu, asi první hodinu, co jsme byly ve městě. Okoukly jsme kašnu Neptuna a pokračovaly do baziliky sv. Petronia. Tam jsme se na chvilku skutečně zastavily a to jsem netušila, že to nebude ten den naposledy.

Vycházíme z baziliky, Anička drží dveře asi 50 dalším lidem a jen co projde poslední z nich, dveře se zavírají a Anička vykřikne: ,,Já nemám myšku!!!"

Protože bazilika má jedny dveře vstupní a jiné výstupní, jdeme znovu k těm vstupním a chceme znovu vstoupit. Jsme ale zastaveny vojáky, kteří hlídají vstup s tím, že bazilika se opět otevírá za tři hodiny. Snažím se jim vysvětlit situaci, že dcera tam nejspíše ztratila malou plyšovou milovanou hračku.

(Byla to skutečně oblíbená malá pletená myška, která s námi cestovala celou dobu a všude ji Anička nosila s sebou. Všechno ji ukazovala, povídala si s ní... asi tušíte, jak moc pro ni byla důležitá.)

Vojáci se jdou zeptat nějakého nadřízeného, ten nás zkoumá tázavým pohledem, ale nakonec nás pustí s tím, že budeme spěchat. Projdeme místa, kde jsme se pohybovaly, ale myška nikde. Anička začíná plakat a ve mně začínají vylézat různé pocity. Lítost a pochopení ale i naštvání a vztek.

Tady asi nastávají zlomové minuty... Jsme opět před bazilikou a já vnímám, co se ve mně děje. Vnímám tu zlobu, kterou cítím, ale také soucit a pochopení, který je také moc silný. Sednu si na schody před baziliku a dávám si čas... Holky sedí vedle mě a čekají, co bude.

Protože Anička neví, kdy ji měla naposledy, rozhodneme se, že půjdeme stejnou cestou, kudy jsme šly a zkusíme tu myšku najít. Jdeme tedy zpět - do všech obchodů, kde se ptáme všech prodavačů na malou pletenou myšku, zákoutí, kudy jsem šly, nakoukáváme do odpadkových košů, jestli ji někdo nevyhodil. Po hodině hledání mě napadne podívat se na fotky. Vidím, že když jsme byly u Neptunovy kašny, Anička ji měla ještě v kapse. Dává nám to naději, že bude někde mezi kašnou a bazilikou - ta je ale ještě dlouho zavřená. Slíbím, že se projdeme po městě a až baziliku otevřou, ještě jednou se tam půjdeme podívat.

Brouzdáme městem a je nám všem tak nějak všelijak. Tak moc by se mi v tuhle chvíli chtělo té ,,mé" malé holčičce říci, ať nepláče, že to byla jenom malá zelená myška a můžeme koupit novou. Nebo ať už toho nechá, že toho pláče bylo dost. Nebo něco podobného - jako že toho nadělá a prostě už konečně zastavit ten tíživý pláč, který mě štve... ale ještě více, než že mě štve, mě vlastně bolí... že někdo, koho miluju, je tak moc smutný... ale to naštvání je nějak jednodušší než ta bolest nebo co... a tak neříkám nic...

Jdeme, držím holky za ruku a vidíme všechnu tu krásu kolem nás, ale jak kdyby nebyla opravdová, jak kdyby to skutečně opravdový se v tu chvíli odehrávalo někde mezi námi třemi.

V duchu se modlím, aby myška v té bazilice byla. Koukám na hodinky a odpočítávám čas, kdy už tam budeme moci jít... Jdeme tam - toho dne už potřetí. Ptáme se všech pracovníků, které potkáme - už o nás vědí od kolegů, prohledáme v bazilice všechny koutečky, odpadkové koše, nakoukneme pod všechny židle...

A když pak procházím kolem židlí, kde jsem úplně poprvé seděly, na zemi leží malé peříčko. Sbírám ho. Naděje na nalezení myšky jsou už v nenávratnu.

Sedneme si s holkama na zem a jsme tam spolu i s bolestí ze ztráty něčeho, co měla jedna z nás tak ráda. Jsme tam spolu. Nejdříve beze slov... Pak jenom Aničce dám peříčko na památku na myšku, kterou měla tak ráda... A přemýšlím nahlas...

Je to jako v životě - jsou věci, lidé - vztahy, které někdy začnou, jdeme společně životem a dřív nebo později dojdou svému konci. Někdy je naše společná cesta dlouhá, někdy trvá jen několik málo okamžiků. Všechny mají ale v našem životě své důležité místo.

A každá ztráta bolí. A každou (i tu zdánlivě nejmalichernější z nich) je důležité uznat a být se vším, co s sebou nese. I když to fakt bolí, vidět dítě, jak ho to bolí a je fakt těžký nezačít ho utěšovat, obviňovat, uplácet, umlčovat.

Je skutečně náročné ,,jenom" tam s ním být. Ale pokud se nám to povede, obdarováni jsem nakonec všichni.

I děti do školy přicházejí s různými bolístkami a ani ve škole před tím nemusíme odvracet zrak. I ve škole děti mohou zažít soucit a pochopení. Od učitelů i spolužáků. A pokud se nám to povede... však víte...